Dopis od Kiry

 Milá děvčata,

Rozhodla jsem se vám napsat pár řádků, protože věřím, že jste na mne ještě úplně nezapomněla. Jak by taky- když ze všech štěňátek jsem byla s vámi a moji maminkou nejdéle – úplně poslední. A taky vím, že jste měly slzičky, když si mě odváželi a i to, že jste telefonovaly a ptaly se na mne.

Vlastně jsem vám ani ještě neřekla, že se jmenuji Kira a už mi bylo 5 měsíců – ten čas tak letí!

A proto vám musím o sobě něco napsat.

Od té doby, co jsme se od vás odstěhovala, se mnou pořád někdo byl. Vůbec jsme nepoznala, co to je být sama doma. Střídali se u mne postupně celá rodina a od konce února  až do konce dubna se mnou byl malý páníček. Teď už ale pracuje v Praze, ale zase nejsem přes den sama. Na zahradu totiž jezdí babička s dědou, takže je o mě postarané s teplou stravou i přes den.

Bydlím v boudě na zahradě – dvorku. V bytě jsme dlouho nevydržela, táhlo mě to pořád ven, i když byl sníh, a tak jakmile přešly mrazy, jsem se ubytovala v boudě.  Je plná sena a taky jsem si oblíbila molitanovou matraci, kterou mi páníček zkrátil a mám ji v boudě. Teda už je jí jenom půlka. Dělám z ní po chvilkách drť a pak ji rozhazuji po dvoře ku radosti páníčků. On to vlastně ani není dvůr, ale my tomu tak říkáme. Mám přístup všude, chodím, kam se mi zachce. Jenom páníčkům se moc nelíbí, když sundávám čistě vyprané pádlo ze sušáku a nosím jim to před dveře nebo ke svojí boudě. Panička se pak zlobí a prý to musí znovu prát, nevím proč. Říká o tom, že je to špinavé. Tak nevím. Jinak se beze mne nic neobejde. Nejvíc mě rozčiluje, když každý dělá někde jinde. To potom nevím, s kým mám být a hlavně komu s čím pomoci.  S paničkou teď nejraději pomáhám na zahrádce. Ona dělá jamky a něco tam dává, a když si to vyhrábnu a podívám se, co tam dala, tak mě vyžene a posílá za páníčkem, ať raději pomáhám jemu. S ním zas tolik legrace není, natírá všechny nové dveře lakem, a proto to u něho tak smrdí. Tak mu aspoň nosím štětce po zahradě a on se pak se mnou kvůli tomu honí. Hrozně ráda taky chodím do garáže. Mají tam v bednách chleba a rohlíky pro slepice. Několikrát denně si tam zajdu – tak na mls, ale teď se mi to i hodí, dobře se tím zbavuji prvních zoubků. To byla panička vyděšená, když mě viděla s pusou plnou krve!!! Ale pak se uklidnila, když zjistila, že budu mít nové zoubky.

Že ale neuhodnete, čím se bavím ze všeho nejvíc? Boty. Miluji jejich boty. Zvláště jak přijdou domů a nechají je u dveří. Nekoušu je. Jenom je roznáším kde tu, aby museli hledat, když se chtějí znovu obout. Ataky je skvělá zábava vytahovat z bot vložky a tkaničky. Jenom nechápu, proč pro tak bezva zábavu nemají zrovna moc pochopení. Sice už hodně bot uklidili, ale pořád ještě je jich dost na rozhazování.

Jo a taky tu mám kamarádku – u sousedů přes plot. Je sice starší, ale menší a její panička je na mně moc hodná – je to už starší paní a její syn, ten si mě předchází, kde může. Nosí mi šunku a jiné dobrůtky, prý abych na něho byla zase já hodná, až vyrostu. Občas jde totiž večer ke slepicím a já  na něho štěkám, abych ho trochu postrašila, no a druhý den dostanu nějakou dobrotu od masa. Ale nemyslete si, jsou to opravdu moc dobré kousky – jejich Betka je totiž děsně mlsný pes. No a taky jsou tu u sousedů naproti dvě děti. Jenom mě mrzí, že jejich chlapec se mě bojí. Kousla jsem ho jenom 2krát a to při hraní, ale za to mohly ty moje ostré zoubky. Všichni ale říkali, že to nic není, že takových škrábanců ještě bude.

Stejně ale největší kamarádkou je naše kočka. Pořád si spolu hrajeme, dělíme se i trochu o jídlo (když to jako nevidím) a občas se mnou spí i v boudě. Často mám sice čumák plný škrábanců, ale za to, co ji provádím já, tak to nic není. Páníčci se vždycky, když se škádlíme, smějí a říkají, že ta kočka je chudák. Ale já jí zase tolik neubližuji, alespoň mě se zdá. Občas si taky hrajeme na pořádnou honičku. To potom zapomínáme, kde je zahrádka, kde je záhon s kytkami a takové ostatní křoví (říkají tomu keře), co mají páníčci pro radost, ale když nám to stojí v cestě při honičce, to je potom mela. To lítáme my a panička s hráběma a všechno po nás dává do pořádku a já pak sebou žuchnu do chládku a dlouho odpočívám.

Taky už mám prochozené okolí široko daleko. To když vyrazíme na procházku, tak to šlapeme i dvě hodiny. Páníčci chodí moc rádi, takže jsme na procházkách skoro každý den.  Jenom přes týden jsou ty pochody trochu kratší.

Takže to je pár řádků o tom, jak se mám a co dělám.  Je toho mnohem víc, ale to by nebyl dopis, to by byla skoro malá knížka. Tak až budete mít cestu, určitě se zastavte, rádi vás uvidíme.

Moc vás všechny pozdravuji a brzy ahoj KIRA